Nebývá obvyklé, aby začínající mladý autor představil jako své první dílo rozsáhlou kompozici
a aby pro její realizaci zvolil grandiózní formu mše, určené pro nejslavnostnější příležitosti
a do největších chrámových prostor. Bývá naopak zvykem, že skladatel, který teprve
proniká do tajuplného a složitého světa hudebního vyjadřování, píše drobnější skladby, na
nichž má možnost postupně ověřovatsvoji uměleckou invenci azkoušet nejrůznější kompoziční postupy.
K velkému myšlenkově bohatému a závažnému dílu skladatelé většinou dozrávají. Lhostejno, zda
dříve či později.
Osmnáctiletý Miloš Bok vstoupil v roce 1986 mezi hudební skladatele právě oním neobvyklým způsobem,
totiž velkou duchovní skladbou Missa solemnis pro sóla, smíšený a dětský sbor, varhany a orchestr.
Nejpodstatnější na tomto tvůrčím činu není koneckonců použitá hudební forma – ta je totiž
skladateli především prostředkem. Obdivuhodnéje to, že autor, překračující vlastně teprve práh
dospělosti, dokázal do svého prvního díla uložit tolik dramatického napětí, které je výrazem
jeho usilovného hledání podstaty světa a smyslu lidského života. Myšlenková závažnost Missy
solemnis je tedy tím, co přitahuje pozornost interpretů i posluchačů k tomuto dílu.
Bokova Missa solemnis se pochopitelně nezrodila izolovaně, bez jakékoliv přípravy. Svou
roli nepochybně sehrály autorovy dva nedokončené pokusy, formálně rovněž velmi smělé,
klavírní koncert a symfonie. Ty posloužily jako motivický materiál a také jako průpravná škola
instrumentace. Také je nutno vzpomenout Bokovy velké vzory, k nimž se hrdě hlásí – Liszta,
Wagnera a především Dvořáka. Poslechem jejich děl a četbou a studiem partitur v sobě Miloš Bok
odmalička pěstoval vztah k myšlenkově závažným rozsáhlým kompozicím, který zúročil právě ve své
Misse solemnis, jež je pozoruhodná nejen po hudební stránce, ale i způsobem vzniku a prezentace.
Není mnoho děl, na která by měly okolnosti vzniku tak silný vliv, jako je tomu v případě Bokovy
mše. Nebude tedy bez zajímavosti některé peripetie připomenout, ale nehledejme v nich klíč k
výkladu díla. Jsou spíše klíčem k pochopení pohnutek autora k tomu, aby uvedl své dílo do života.
Tak jako básník Jiří Wolker zabíjí v Baladě o snu sen tím, že jej uskuteční, byla představa
veřejného provedení mše Bokovi neustálou pobídkou k usilovné práci. Sen se stal skutečností.
Co tomu však předcházelo?
Především dohoda s bohosudovským administrátorem P .dr. Cukrem o provedení některé
duchovní skladby v nastudování studentů pražské konzervatoře u příležitosti poutní slavnosti v
Bohosudově. Tak se v roce 1985 myšlenka na zkomponování mše zrodila.
Co se z dohody s Milošem Bokem vyvine, nemohl dr. Cukr tušit. Nevěděl totiž tehdy nic o
Bokově vztahu k severním Čechám a Krušným horám. Duch severočeské krajiny, krajiny přísně zadumané
a těžce zkoušené, která je na rozdíl od rozvážně namyšlené krajiny jihočeské
obdařena určitou naléhavou neústupností, byl oním katalyzátorem, jenž dal dílu vlastnosti, o
nichž již byla řeč, především snahu dobrat se jistého poznání.
Dalším silným inspiračním momentem pak byla představa provedení díla v monumentálním prostoru
bohosudovského chrámu. Lze říci, že vlastně celá atmosféra té doby, kdy mše vznikala a kterou Miloš
Bok na prahu dospělosti intenzívně prožíval, atmosféra, v níž byla zřetelně cítit devalvace
základních životních hodnot, atmosféra morálního úpadku a profánního výsměchu mravním jistotám
přinutila mladého senzitivního skladatele, aby se vydal na cestu hledání ztracených
představ o řádu světa.
|
První verze partitury byla dokončena v únoru roku 1986. Tehdy také mnoha podnětnými
připomínkami k provedení instrumentačních a deklamačních retuší přispěl ředitel kůru u sv.
Jakuba v Praze, dirigent Josef Hercl. Ten současně vybídl autora k napsání menší skladby
určené k běžnějšímu provozování. Stala se jí Missa brevis, poprvé provedená u sv. Jakuba v
roce 1989.
Definitivní partitura vznikala v červnu 1986 v prostředí severočeské přírody, v Kamenické
stráni u Děčína. Skladatel byl tehdy prací na partituře natolik zaujat, že odložil i maturitní
zkoušku a raději se věnoval svému dílu. To ještě nevěděl, že jeho provedení bude provázeno
nepříjemnými překážkami.
Při nastudování mše přislíbili účast Bokovi spolužáci.
Celý projekt však narazil na naprosté
nepochopení ze strany vedení pražské konzervatoře, což vyústilo až v pohrůžky vyloučením ze školy,
bude-li mše provedena. Málokdo si asi uvědomil, že tvůrčí čin Miloše Boka a interpretační úsilí
jeho spolužáků mohlo být pro konzervatoř skvělou reklamou. Někteří studenti od projektu ustoupili.
Není divu. Atmosféra strachu a vyhrožování nikdy nepřála soustředěné umělecké práci. Celý plán
však již nebylo možné odvolat. Dílo bylo v září 1986 v Bohosudově hráno. Výsledkem byl nejen údiv
věřících nad velkorysostí kompozice, na niž nebyli ve svém kostele zvyklí, ale i Bokovo podmínečné
vyloučení ze studia.
Studenti, kteří pod autorovou taktovkou mši nastudovali, vytvořili z původně
ad hoc sestaveného orchestru stabilní těleso, které umožnilo v průběhu doby další provedení.
Konala se v roce 1987 v Klatovech, 1988 v Děčíně a Bohosudově, 1989 v Plzni a 1990
v Ústí nad Labem, v Kamenické stráni pod širým nebem, v Jablonném v Podještědí a v Praze.
Bokova Missa solemnis se při svých provedeních setkala většinou s nadšeným přijetím u
posluchačů a s nepochopením ze strany představitelů oficiálního hudebního života. Z těch
hudebních umělců, kteří se o ní vyjádřili pochvalně a projevili snahu odkrýt autorův tvůrčí záměr,
jmenujme vedle již zmíněného Josefa Hercla národní umělce Jana Hanuše a Josefa Páleníčka
a všestranného Michaela Kocába. Jaká tedy vlastně Missa solemis je?
|
Vyjděme při pokusu o její výklad z osobnosti autora.
Miloš Bok je umělcem,jaké nepotkáváme příliš často. Je to člověk, který je schopen sklonit
se snad jen před silou hudby, ale také dokáže takovou hudbu vytvořit. Proč tedy právě on,
sebevědomý a cílevědomý skladatel, píše rozsáhlou skladbu na liturgickém základě katolického
mešního řádu, který je přece plný pokory a proklamované poslušnosti, prosebnosti a dí-
kůvzdání? Obrací se snad k Bohu jako k určujícím principu a jediné autoritě? Odpověď začne
nabývat konkrétní podoby hned po grandiózním úvodu, který předznamenává nejen první
část díla, Kyrie, ale vlastně celou kompozici. Bok totiž nekomponuje meditativní duchovní
skladbu, ale rozsáhlý a široce koncipovaný dramatický útvar, který – odhlédneme-li
od textové předlohy má rozhodně blíže k oratoriu.
Dramatičnost, o níž je řeč, je založena na principu neustálého pohybu ústřední hudební
myšlenky, ať už ve smyslu variačním či tonálním, takže posluchač je nucen projít spolu
s autorem cestou, která znamená v jistém smyslu zápas o pochopení podstaty duchovního
uspořádání světa. A není to vždy cesta jednoduchá.
Vede od Kyrie, v sólech exaltovaného a ve
sboru mysticky tajemného, kde nepoznané ještě vítězí, přes slavnostní a jakýmsi nadskutečným
leskem ozářené Gloria, kde je exponován jeden z nejvýraznějších dramatických momentů skladby,
ke komplikovanému Credu, v němž dominující fugatované témaje výrazem
složitosti hledání hierarchie duchovních hodnot. Sanctus, Benedictus a Agnus Dei proponuje
Bok odlišně od tradičního pojetí mše. Jde o zklidněné, postupně se projasňující útvary, které
vedou až k závěrečné periodě Dona nobis pacem, jež není v tomto případě pouhým trpným
odevzdáním se do vůle Boží, ale svědectvím o nalezení pozitivního východiska, jehož konkrétní
podobu musí každý najít sám pro sebe. Snad i proto je tato kratičká fráze mnohokrát
rytmicky variována a svěřena i dětskému hlasu. Závěr celé skladby vyznívá tedy podobně jako slavné
Dvořákovo Amen na konci oratoria Stabat Mater, a to nikoli ve smyslu formálním,
ale myšlenkovém. Dvořákovo Amen je očistnou katarzí na cestě plné nejen náboženské, ale i
hluboce lidské tragiky. Coda Bokovy mše sleduje tuto dvořákovskou katarzi a znamená konečné
vítězství ducha nad hmotou.
A ještě jeden fakt svědčí pro dramatické a spíše filozofické vyznění díla. Odhalí jej sice jen
ten, kdo zná aspoň přibližně text latinské katolické bohoslužby, ale i tak je nositelem
dramatického napětí. Jde o nesoulad mezi textovou a hudební syntaxí, který způsobuje rozpor při
vnímání díla po známých uzavřených celcích. Je zřejmé, že na základě zmíněných filozofických
a uměleckých východisek vyplývá formální výstavba skladby více ze zákonitostí hudební logiky než
z liturgického schématu. Je to pochopitelné. Missa solemnis je,jak již bylo řečeno, především
výpovědí o autorovi a o jeho bytostně osobním vztahu k Bohu, o jeho intelektuálních
a emocionálních vazbách se světem, jenž ho obklopuje. Proto také Miloš Bok svou mši napsal, proto
ji nastudoval a provedl, proto se nyní dostává prostřednictvím zvukového záznamu i k širší
posluchačské obci.
|
