Nevyplácí se shánět vstupenky na poslední
chvíli.
Vyprodáno. Hlásila mi paní hoteliérka. Paní květinářka,
u které jsem objednávala květiny, jen smutně pokrčila rameny."Také
jsme chtěli jít, ale lístky už nejsou. Možná, že se budou prodávat
na stání."
Na radniční věži odbilo půl páté. Je na čase
vydat se ku hradu. Na rohu, pod kostelem jsme se sešli s přáteli a
rozhodli jsme se vzít hrad útokem. Šlo to těžce. Střevíčky
klouzaly po nestejnoměrných kamenech dláždění a dlouhé sukně se
omotávaly kolem nohou. Přifuněli jsme k bráně. Byla jsem
nekompromisně zastavena. Skupinka pokračovala dál beze mě, protože
si lístky prozíravě rezervovali."Počkám, třeba někdo lístek
vrátí." "Vstupenky na stání se budou prodávat po
třičtvrtě, až se všichni usadí.", hlásí pokladní k hloučku
nešťastníků. Začínáme si krátit dlouhou chvíli do 3/4 vtipkováním.
Na římse přistál holub a vydal se směrem k nádvoří. "Hele,
kdoví jestli má vstupenku." Padlo i pár návrhů, jak se dostat
do hradu bez vstupenky. Ztéct hradby ? Najít tajnou chodbu ?
Místo
těsně za branou se ukázalo velmi strategicky výhodným. Všichni
účinkující musí projít kolem. Sboristé, hudebníci i
sólisté.
Soprán: Simona Procházková, alt: Lenka Šmídová, dlouho
nic. Prochází oficiální květiny + moje kytice. Vedro květům
nesvědčí, brzy zvadnou, slunce nemilosrdně pálí. Je za 5 minut pět
a lístky na stání se ještě neprodávají.
Branou vstupuje tenor:
Jan Ježek a za ním bass: Daniel Hůlka, zatím jen v tričku a
šortkách. Času dost, rozhodně se nebude začínat přesně v
17:00.
Blíží se 5. hodina. Konečně. Začali se prodávat i lístky
na stání. Pospícháme vzhůru na nádvoří.
Podium se opírá o
skalku, na jejíž horní plošině je připraveno místo pro sbor.
Pohodlné, polstrované židle vpředu, doplňují židle z plastu.
Zabírají celou horní část nádvoří. Zvolání:"Království za
koně.", se tu mění na království za kus stínu. "Lepší"
místa jsou hezky na výsluní. Hledám alespoň kousek stínu. Dřevěné
schodiště, vedoucí do prvního patra kde se převlékají účinkující,
vyhovuje. Špička hradní věže, ve které dřímá místní drak, mě
chrání před bodavými paprsky slunce. Zatím. Nebude dlouho trvat a
zase vykoukne.
17:15
- nastupuje sbor, přichází hudebníci. Sestupují vnitřním
schodištěm, takže odpadá nelehké vyhýbání se na úzkém dřevěném
schodišti. Úvodní slovo v češtině a němčině pronáší Marie Retková.
Nastoupeni jsou už i sólisté. Obě dámy, z pohledu diváka vlevo,
sedí ve stínu, zato pánové vpravo se budou celo hodinku hezky
smažit na slunci. Čekám, že i já budu zasažena palčivými paprsky.
Stále nic. Vzhlédnu. Vedle věže se usadil mrak a sluníčko decentně
vykukuje za jeho okrajem. Nyní je celá scéna i hlediště v
příjemném stínu, vedro však stále panuje. Co chvíli se objeví
kapesníček, aby setřel pot, který stéká do očí.
Wolfgang
Amadeus Mozart: Requiem d moll KV 626 dokončený Francem Xaverem
Süssmayerem. Dirigent: Jan Chalupecký.
Nádherná hudba
rozeznívá hradní nádvoří. Mezi jednotlivými částmi diváci
netleskají. Bojí se narušit tak křehkou krásu. Občas nad diváky
přelétne holub, vyplašený nástupem sboru. Doznívají poslední tóny.
Potlesk trvá, trvá a trvá (celé 4 minuty). Úklony, předávání
květin, 1., 2. a 3.odchod (byl už poslední). 2x si diváci vyžádali
návrat interpretů na jeviště.
Necelá čtvrthodinka a Daniel
odchází už opět v "civilu". Kostým,(původně měl být
kompletní frak) v jedné ruce a květiny v druhé. Ještě párkrát
zapózuje pro soukromé fotografie. "Půjdeš ještě večer na
Nabucco ?", ptám se Daniela. Jen zavrtí hlavou. Už je unaven
a půjde odpočívat. Uloží kostým do auta a odjíždí do hotelu.
Jsme
uplně vyprahlí, proto zamíříme na terasu hotelu, trochu se osvěžit
před večerním představením. Za půl hodiny začíná opera. Loučím se.
Odcházím do pokoje, odkud mám amfiteátr jako na dlani. Budu
sledovat představení z pokoje. (Děkuji tímto za krásný výhled a
laskavou péči majitelce hotelu Sv. Florian.) Už během předehry
váhám. Stranově převrácené, vzdálené představení, uprostřed
stíněné stromem, to nebude to pravé ořechové. Něco na sebe hodím a
už spěchám přes most. Koupím si vstupenku, sestupuji dolů po
cestě. Zastavím se pod lampou. Tady je skvěle vidět. Hodím bundu
přes zábradlí, rozhlédnu se a ejhle. Dole, skoro až v ohybu cesty
Daniel. O přestávce, když jdu kolem prohodím: "Tak přeci tě
zlákal Verdi ?" Odpověděl, že byl spíš donucen svým
doprovodem. Oba jsme se zasmáli a já se vydávám do toho setmělého
lidského hemžení hledat přátele. Byl to krásný večer.
Text: Jana
Blažková
Zpět na
úvodní stránku
WebMaster ©2006 All rights reserved