Když nejde Mohamed k hoře, musí někteří na Svatý kopeček u Olomouce. :-)
Ne že by se mi moc chtělo cestovat v pondělí odpoledne z Ostravy po práci kamsi za Olomouc, na Svatý Kopeček, kde
jsem v životě nebyla.
Byla to však asi jediná příležitost pro nepražského nečehůňa
ze severovýchodu naší země slyšet letos ještě jeden koncert Dana Hůlky. Navíc se skladbami
z nového alba Rozhovor, které i z CD zní skoro jako naživo.
Na sklonku roku 1997 po poslechu Draculy jsem se nedokázala přemoci a poprvé v životě jsem stydlivě vyplnila
a poslala hlasovací
kupón do Českého slavika. Při vyhlašování výsledků jsem skoro nevěřila svým očím, že nejsem sama,
kdo si tohoto
kandidáta přeje na nejvyšší slavičí post. Vážím si Dana Hůlky - ráda poslouchám jeho hlas, velmi
ráda se na něj i dívám.
Poznala jsem ho jako bezva člověka. Jen povrchně, ale já vždy reaguji na ten nejprvnější dojem,
ten nezapomenu a asi mě inspiroval k tvorbě tohoto webu.
V roce 1999 jsem beze studu poslala 10 koresponďaků a styděla jsem se jen za to, že tak málo.
Neb jsem začala s těmito stránkami a fanoušci mi psali, kolik poslali...
Můj hlas těžko něco ovlivní, a tak místo studování listiny
potenciálních slavíků roku 2000 jsem sedla na vlak a jela si poslechnout Danův koncert.
Přijela jsem hodně brzo, jednak jsem nevěřila Českým drahám (mám zkušenosti) a nechtěla to
nechávat na poslední chvíli, jednak jsem chtěla zažít i zkoušení.
A JAKÝ KONCERT BYL?
Krásný. Komorní, kostelní, předvánoční, příjemný, hedvábný ...
Najednou jsem byla v jiném světě.
Na úvod zpívaly děti z novojičínského souboru Ondrášek skladby Henryho Purcella a J. S. Bacha.
Pak kostel potemněl a ozval se silný hlas z kůru. Podvědomě jsem se otočila a spatřila krásnou
scénu - do zlata osvětlené hrající varhany a před nimi silueta zpěváka se zpěvníkem v ruce.
Dan zpíval několik žalmů z Biblických písní Antonína Dvořáka. Střídavě jsem poslouchala
a střídavě
pozorovala scenérii a atmosféru kostela.
Potom zase chvíli zpívali Ondrášci pod vedením pana Zajíčka.
A pak se objevil opět Dan, tentokrát před námi (chtěla jsem napsat na pódiu, ale bylo to
před oltářem). Pana Škorpíka nechali doma, neb omarodil. A protože nebyli lidi, tak
se Dan
"musel" (občas - protože na kytaru tam byl hlavně Ivan Korený) sám doprovázet na kytaru.
Dělal to rád, ale nebyl zvyklý, tak i jednou zapomněl,
že tam není jenom na zpívání, ale má i jiné povinnosti:-)).
Zazpíval nejdříve písně z prvního alba. Moji oblíbenou Déšť, vůz a pláč,
pro romantické duše Hádanku s tajenkou a pro nostalgické Říjen. Krásně
vyzněl Danův hlas v písni Ten právě příchozí, připomělo mi to Misi a vzpomínku
na její asi jedinečnou scénu z Ostravy.
Druhé album dost odbyl! Zpíval snad jen Pár tvých pout a přitom píseň Mít kam jít by se vzhledem
k běsnícímu větru venku také velmi hodila:-).
A pak přišly písně z nového alba... To se těžko popisuje, to se musí zažít.
Komorně laděné texty i hudba. Příjemný závěr koncertu. Dan nám zazpíval Havrany,
Města, Pár jmen... Možná jsem na něco zapomněla, ale určitě ne na to, jak to bylo celé přívětivé.
Závěrečnou píseň Ať láska Dan věnoval Otci Jakubu Berkovi, člověku, kterého si
váží a který má i smysl pro humor, neb Danovi ve vší důstojnosti v létě požehnal
jeho novou motorku a popřál šťastnou jízdu (myslím, že i za nás).
Jako přídavek jsme vyslechli Ráj - v úžasném komorním podání (prej za trest za to, že ještě nechceme domů, říkal Dan).
Po koncertu museli hudebníci po sobě pěkně uklidit stolečky a stojany..., naložit nástroje
do aut. Naši pomoc zdvořile odmítli - trochu mě to mrzelo, ale asi bychom spíš překáželi.
Dan se po chvíli za námi vrátil do kostela. Moc nám toho nenapovídal, ale za to my jsme mu toho
navykládali až až.
Až teď mi dochází, že to byl krásný předvánoční dárek. Koncert samotný, atmosféra kostela,
něco nepopsatelného po koncertě.