Libušin soud.

Jednání 1.

Výstup 1.

Libušina síň na Vyšehradě, s pohledem na vltavské údolí. V popředí Libuše bílou řízou oděna; před ní klečí Radmila v rouše popelavém, v pozadí v rozličných skupinách děvy v bělostkvoucích řízách, stranou stojí Krasava. (Libuše a ostatní děvy sedí.)

Radmila:
Slovutná dcero Kroka, slavná kněžno,
ó dík, ó dík,
žes na mou prosbu povolala kmety,
by srovnali zlou hádku,
jež vznikla o dědictví otcovské,
ač sotva skonal, mezi bratry
tak nepředvídaně, tak neslýchaně!

Krasava: (stranou)
Ó běda! Vím - tě,
kdo vinen tím;
jak měla jsem tušit,
že to způsobím!

Radmila:
Věštkyně budoucnosti! Obdařená
od bohův moudrostí, jež zmatky rovná!
Své oba bratry ještě naposledy
poroučím v přízeň tvou. Neb povždy žili
ve svornosti a míru jen;
(vášnivě)
až Černoboh - jen ten to mohl být, -
až Černoboh, ten škodolibý,
ponořil ducha jejich v temný blud.

Krasava: (u sebe, rozčileně)
Bohové! Pozdě
teď lkala bych,
když rodí se zkáza
z činů mých!

Libuše: (pokojně) Radmilu zvedajíc k sobě.
Již vstaň a potěš mysl svoji!
Libuši vodí bohův hlas.
S pomocí jejich podaří se,
že bratři srovnají se zas.
(se zdvihne a kráčí pomalu vpřed; ostatní též vstanou)
Bohové věční tamo nad oblaky,
v milosti shlížejte na tuto zem!
Ku svornosti ji veďte
a lásce pozasvěťte,
had sváru nech ať mine její lem!
Ať síly země blaho rodí
a lidu všemu hojnost plodí!
Ať svorné síly národ vedou k štěstí
a příštím věkům jeho slávu věstí.
Ó bohové, slyšte modlitbu mou,
můj národ vězměte v ochranu svou!
Ó chraňte mou vlast!
(slavně)
Již hlas mě volá
do sboru hlav,
k svatému soudu
dle otcův práv!
(Libuše zvolna se vzdálí, za ní kráčejí děvy kromě Krasavy, která pomešká.)

Výstup 2.

Krasava, Radmila.

Krasava: (dosud stojíc zádumčivě)
Nemohu dále!
(žalostně)
Jej nelze mi zřít!
Před jeho tváří
bych nemohla dlít!

Radmila: (se vrací)
Krasavo, proč váháš jíti
s námi, vidím tě se chvíti.

Krasava:
Na mé tváři viny zrak,
znesvětil by soud můj zrak!

Radmila:
Ha, co to, co má to býti?
Zjev, co skryto v duši tvé!
Krasavo, ó mluv, ó pověz,
vždyť tě družka sestrou zve!

Krasava: (hledíc na jedno místo)
Vidíš ten plamen,
jak se v kotouči zvedá!
Běda, teď jme se,
(vášnivě, divoce)
vždy dále a dále, výš a výš!
Již chatka padá, tam hoří stoh,
již spaluje lesy;
po vůkolí všem
moře plamenův!
Ó ten žár, který po zemi vzplál,
mou rukou on vznik', mou rukou se vzňal!

Radmila: (polekána)
Bohové, co se to stalo?
Mluv! Co tě tak rozervalo?

Krasava: (pokojněji)
Všechno se dozvíš,
řeknu ti vše,
ne však zde,
zde mezi stěnami tmavého hrobu,
jež se zhroutiti
hrozí na mne ubohou!
(vlekouc Radmilu sebou)
Pojď! Kde je volný větrů let,
tam všechno, všechno tobě vyjevím;
pojď, pojď kde se modrý klene svět,
tam tobě všechno, vše ti povím.
(pomalu odcházejí).

Proměna

Výstup 3.

Prostranství na Vyšehradě. V pozadí lípa. Pod korunou její na zvýšeném místě trůn; pod trůnem na třínožce stojí nádoba s ohněm, pod nádobou touto jiná s vodou. V popředí napravo Chrudoš, okolo něho několik kmetův, kteří mu domlouvají; nalevo Šťáhlav, též několik kmetův okolo něho v rozmluvě s ním. Mezi oběma skupinami zase rozmlouvá Lutobor s Radovanem. Leši, vladyky, lid.
(opona se zdvihne.)

Mužský sbor:
Běda, když mezi vlastními bratry
se spory rodí a mrzký svár;
k samému nebi zloba ta vniká,
volajíc bohův hněv a zmar!

Chrudoš:
Ne! Ne! Těch řečí nechte!
S tím
(ukazuje na Šťáhlava)
déle nelze se snést.
Ač spanilý je v tváři,
má v mysli klam a lest.

Šťáhlav: (vřele)
Mám v lásce svého bratra,
však jeho zvůli juž
nadále já snášet nesmím;
jsemť bohdá také muž!

(kmeti, oba bratry obklopující, přistoupí k Lutoboru a Radovanu, takže oba bratři stojí po každé straně samotní)

Lutobor:
Teď víte, smířit že jich nelze!
Já sám, jich strýc, nadarmo jsem
domlouval oběma;
(vážně)
bojím se,
že marně pohnáni jsou sem!

Radovan:
Nám knížete jest věru třeba,
by se jí dobrým rádcem stal;
ó kéž by sobě chotě vzala,
který by vášně poutat znal!

Lutobor: (tajně k Radovanovi)
Praví se, že na bílém oři
do Stadic jezdí za radou;
ó kéž by Přemysla si vzala,
pak blaze zemi!
(Zazní slavnostní zvuky pochodu.)
Hle, juž jdou!

Výstup 4.

Průvod. Dvě panny předstoupí. Pravá nese desky, levá meč. Poté Libuše, za ní deset děv dvojřadem. Průvod jde po celém jevišti. Shromáždění se hluboko uklánějí. Libuše vystoupí na trůn. Vpravo postaví se panna desky nesoucí, vlevo druhá s mečem. Ostatní seřadí se na obě strany.

Chrudoš: (bodavým zrakem prohlížeje kolem jdoucí průvod, u sebe)
Ten had tu schází,
má přede mnou strach,
že by ji zrak můj snad,
snad pokořil v prach!

Libuše: (stojíc na trůně)
Vy, kmeti, leši! Před vámi tu jsem,
dceř Krokova, na trůn zvolena vámi!
Pod korunou posvátné naší lípy,
po pravici mé desky pravodatné,
nalevo křivdy kárající meč;
před mými zraky oheň pravdozvěstný,
a u mých nohou svatocudná voda!
(pevně a vážně)
Já svolala vás, vladyky i kmety,
abyste při tu rozřešili:
nad Chrudošem od Otavy křivé,
od Otavy křivé, zlatonosné;
nad Šťáhlavem na Radbuze chladné!
Ti, oba bratři, oba Klenovici,
roda stara Tetvy Popelova,
který přišel s pluky Čechovými
v tyto žírné vlasti přes tři řeky,
o dědictví se sváří,
ač sotva k otcům odešel jich otec.
Nuž slyšte! Suďte! - Počni, Chrudoši!
(usedne)

Chrudoš: (pokročí vpřed)
Jsem starší bratra,
dle toho právem,
jakž u sousedních
Němců zní,
mám dědit všechno!
Pevně budu stát,
jako že stojí ten hrad,
nech i slunce naň se usmívá,
nebo bouře hruď mu rozrývá!

Libuše:
A co dí Šťáhlav, mladší obou bratří?

Šťáhlav:
Rád se uspokojím tím,
co určíš ty, slovutná kněžno,
s kmety, lechy vespolek,
kteří jsou hlavou všemu lidu.
Co vy uznáte,
nech stane se!
V soud váš pevnou víru mám,
k mocné skále hledím k vám!

Libuše: (vstane)
Vladyky, kmeti, po dávných zvyklostech,
po zákonu věkožízných bohův
oba dva bratři vládnou
dědictvím otce v jedno;
čili rozdělí se stejnou měrou!
(Chrudoš zadupe hněvem, vážně)
Rozřešíte moje výpovědi,
čili budou u vás po rozumu;
nebudou-li u vás po rozumu,
ustavíte jima nový nález,
ký by smířil rozvaděné bratry!
(Libuše zasedne. Kmeti sestoupí a radí se vespolek.)

Šťáhlav: (rozhlížeje se po řadách děv, u sebe)
Kde jest má sestra?
Nevidím ji u děv!
Co se to stalo?
Jaký to zjev?

Chrudoš: (který byl bratra pozoroval, u sebe)
Jak teskně se
po Krasavě ptá!
Ó zrádná ženo,
buď prokleta!

Radovan: (k Libuši)
Jsme sjednoceni!

Libuše: (odhodlaně)
Nuže, soud již oznam,
ať zaslechne jej veškerý můj lid!

Radovan: (obrácen k bratřím, hlasem povýšeným)
Oba rodní bratři Klenovici,
roda stara Tetvy Popelova,
který přišel s pluky Čechovými
v tyto žírné vlasti přes tři řeky,
smíříte se takto o dědiny:
(vážně)
budete jim oba v jedno vlásti!

Chrudoš: (zuře, zvedá zatnuté pěstě)
My v jedno? Ne! Ne! Toť řádné!
Spíš svět se v rum rozpadne!
(obrácen k Libuši)
Bědam, když se ku ptencům
plíží zmije zlá,
běda, jimž žena vládne
tak nestálá!
Muž jen na muže sluší,
pevnáť jeho pěst;
váš soud je mi ničím,
neboť on z ženy jest!
(odkvapí)

Sbor:
Hrůza! Ký to vzdorný hněv!

Libuše: (postavši se na trůně)
Vy svědky jste!

Lutobor:
U Peruna, já pomstím hanu tvoji!
(žena se za Chrudošem)

Šťáhlav: (pospíchaje za Lutoborem)
Pryč! Pryč! Za nimi!
Než setkají se v boji!

Libuše: (zahalujíc tvář závojem)
Ó, hanbou rdím se v líci!

Sbor:
Ledem stydne těla krev!
Leknutím se tají dech,
řeč zachází, zrak i slech!

Libuše:
Vy slyšeli jste pohanění moje,
(s bolestným výrazem)
jak na mě lál před tváří národa,
že jsem jen ženou nestatečnou v boje
a bídný ten, kdo ženě žezlo dá!
(odhodlaně)
Nuž staň se, nech ať po železe vládne
nadále muž! Vy sami zvolte ho,
jenž vlásti vámi má s té výše hradné
a mstíti mě. Já vdám se za něho!

Radovan: (radostně)
Ó, je-li dnešní den k tomu dán,
by tu ti vnukl snahu,
pak buď tedy navždy požehnán,
neb národ vedl k blahu!
Však na nás bys marně žádala,
bychom ti určili muže,
vol sama, jak tebe vyvolil lid,
a vše se zdařiti může!

Všichni:
Vol sama podle žádosti své,
dle srdce, neupoutána,
my přivítáme s jásotem
dnův budoucích vládce a pána!

Libuše: (s nadšením)
Nenadálá blahosti!
Sama zvolím chotě svého,
jej, jenž skvostem srdce mého,
již od dávné mladosti!
Nuž staň se! Volba vykonána
po uvážení přemnohém!
Již zvěstuje to, drazí, všem,
že ten, kdož trůn si
osvojí v pokoji,
je Přemysl ze Stadic,
vaše kníže!

Radovan a sbor:
Buď zdráv! Již, národe, jásej!

Libuše: (u sebe)
Jaká to rozkoš!

Radovan a sbor:
Ať po zemi zazní blaha hlas!

Libuše:
Jej přivinu k srdci!

Radovan a sbor:
A jako vás dva milosti páska,
tak svazek svornosti objímej nás!

Konec prvního jednání.