20. května 2000 jsem byla na příjemném koncertu Ivety Bartošové. Přiznám bez mučení, že
víc než na ni jsem se těšila na její hosty (Jiřího Korna, Richarda Genzera, Pavla Vítka...
a úplně nejvíce na Daniela Hůlku).
Koncert byl prima, Iveta sklízela od publika upřímné ovace (ale nepřirozeně se usmívala, i když
zpívala ne zrovna veselé texty nebo hovořila o pro ni nepříjemých věcech, prostě byla sice
fajn, ale trochu umělá, měla by být více sama sebou, lidé to ocení, maji rádi ji a tleskají
jí a ne jejímu imaáage).
Hrál orchestr pod vedením Jiřího Škorpíka, který se opět rozhodl pro vlasy, Pavel Vítek se nechal ostříhat
nakrátko, oběma to slušelo. Jen doufám, že Daniel si své krásné vlasy nenechá ostříhat ani v Tibetu.
Bezvadný byl "Geňa" - Richard Genzer, který koncert prováděl, i když by v něm
málokdo nyní viděl štíhlounkého Nicka, kterého krásně zpíval a hbitě tančil v Draculovi :-))).
Vzkaz pro Geňu: já jsem nešustila papírem vod svačiny, ale vod kytky, a nebyla pro Geňu, i když by si zasloužil :-).
Ale měla jsem jen jednu, příště se polepším. A teď vážně: všichni výše uvedení si kytičku zasloužili. I lidé, kteří
nebyli na podiu během představeni vidět. Hlavně pan Ondřej Málek, manažer Dana Hůlky, který obětavě
pomůže u jakékoliv práce, nic jej nerozháže, vše zařídí a pořád se dokáže usmívat jako sluníčko.
Daniel zpíval jen dvě písně: "Zeď" z Živých obrazů, a s Ivetou
"Vím, že jsi se mnou" z muzikálu Dracula. Zeď zpíval v lesklých kalhotách, v tričku a vlasy staženými do copánku,
Na Drákulu si vlasy rozpustil, a místo kostýmu, který firma Notabene nechce půjčovat,
si vzal jako vždy svůj vlastní kožený kabát. Bez playbecku.
Po představení jsme chvíli ještě postávali a debatovali s dalšími Danielovými příznivci, neb
jsme se již dlouho neviděli a náhle jsem uslyšela za zády známý tichoučký, nesmělý a příjemný
hlas, který říkal "Dobrý večer".
A teď jsme byli na tom byli všichni, jako Daniel
v prosinci u Svatého Otce ve Vatikánu. Byli jsme tak moc rádi, že za námi pan Hůlka přišel, tolik
jsme se na něj těšili, tolik jsme mu
toho chtěli říci, ale přitom jsme nechtěli ani zdržovat ani nudit a co teď rychle něco vtipného
povědět?
Po vteřince rozpačitého ticha se rozproudil rozhovor...
Nevím přesně, o čem s Danem povídali ostatní, protože jsme navzájem respektovali "diskrétní
zónu", ale všechny nás vyslechl a také nám ochotně zapózoval před fotoaparáty.
Nevidám jej moc často, tak mne upoutal na pravém ukazováčku prstýnek, podobal se tomu, který má na plakátu k Živým
obrazům, ale připadal mi trošku jiný, možná byl jen pootočený...
Brejle měl jako vždy, tentokrát ty s tou průhlednou obrubou. Neuvádím značku. :-)))
Konečně jsem měla příležitost říci panu Hůlkovi že má příznivce na i na druhé straně zeměkoule - v Austrálii.
A úplně jsem zapomněla zeptat se, kolik má už doopravdy najeto na té své nové krásné motorce.
Můj dojem - Dan patří mezi lidi, kteří hodně umějí a přitom zůstávají sami sebou, prostě
obyčejnými příjemnými lidmi.
|