Don Giovanni - Loket 2006
Nebývá zvykem, že se dozvídáme o termínech představení v takovém předstihu. Možná to bude tím, že nám tuto informaci neposkytla oficiální Danielova webová stránka. A.(Dodatečně děkuji.)
Loket ? A proč ne. Ještě jsem tam nikdy nebyla. Po 8 hodinách
kodrcání vlakem se mi naskytl malebný pohled na řeku, sevřenou
mezi lesem, porostlými kopci, lemovanými náhrdelníkem domů. Tam
kde Oharka (Ohře) naráží na pevnou skálu, na jejímž vrcholu se
majestátně tyčí hrad, ohýbá se jako ruka v lokti. Přímo pod
hradem, na druhém břehu, najdete přírodní divadlo, místo konání
mnoha kulturních akcí.
Letos dva večery patřily Donu
Giovannimu.
Pokud
jste zvyklí na kulisy Stavovského divadla, tak na ně rychle
zapomeňte. Inscenace se neodehrává jen před vámi, ale všude kolem
vás.
Přírodní divadlo má své kouzlo nechtěnného.
Ve chvíli,
kdy Dona Anna truchlí nad smrtí svého otce (Komtura), proplouvá v
pozadí kanoe se dvěma vodáky. Ani další část představení není
nudná. Kačena na hladině se chce předvést, proto přidává hlasité
sólo "kách,kách,kách" a svůj part zakončuje elegantním
vzletem, přeletem nad mezerou mezi pódii a mizí kamsi do
tmy.
Osvětlení jeviště přilákalo roje nočního hmyzu a nad
diváky se vznáší světélkující stuha světlušek, která se snaží
konkurovat právě vyšlým hvězdám. Diváci jsou na tom dobře, ale
účinkující, kteří jsou nuceni projít dobře osvětlenou brankou si
musí připadat jako v hororovém filmu. Hustý chumel mušek vytváří
neproniknutelný závoj.
Další překvapení. Zleva přijíždí po
cestě otevřený kočár, tažený dvěma koňmi. Přiváží Donu Elviru a
její služebnou, zastavuje, obě vystupují a kočár pokračuje dál do
tmy vpravo. Tím ještě vystoupení dvou koňských herců nekončí.
Přiváží Zerlinu a Masetta v průvodu svatebčanů.
Režisér,
inspirován Kamerunskými kozami, pasoucími se na strmém svahu pod
hradem, donutil i herce šplhat po skále.
Masetto se Zerlinou
nedopadli až tak zle, museli "jen" projít po kamenné,
jeden metr vysoké zídce, lemující amfiteátr. Ve tmě a při
nerovnosti kamenů, to taky nebyla procházka růžovým sadem.
Horolezení ještě nekončí. Začínala 11. scéna v 2. dějství na
jejímž konci pozve Don Giovanni sochu Komtura na večeři.
Byla
jsem zvědava, odkud tentokrát Daniel vyjukne. Prozradil ho šelest,
jak se snažil spolu s Leporellem zdolat potmě svah, asi 4 metry od
mé levé ruky. Vyhmátl ho reflektor. Kameny ukryté v távě jsou
velmi zrádné, sestup se neobešel bez zakolísání, které někdo z
diváků komentoval slovy "To je vo h..u."
U sochy
Komtura, když Don Giovanni posílá Leporella, aby ji pozval na
hostinu, se z dáli ozval podivný zvukový efekt. Někdo tam pěkně
protůroval motor. Ve scéně, kdy netrpělivý pán posílá vystrašeného
sluhu za sochou, to vyznělo hodně směšně.
Finále, kdy socha
Komtura přichází na hostinu, na kterou ji zpupně pozval Don
Giovanni bylo trošku netradiční, protože Komtur stál na vrcholku
skalky a Don Giovanni dole na jevišti. Podání ruky bylo pouze
symbolické a propadlo se taky nekonalo. Daniel zapadnul za
prostřený stůl.
Ještě zbývalo odzpívat árii "Takový je
konec toho, který činí zlo." a přišla děkovačka.
Sólisté
dostali každý po velké kytici a Daniel o jednu růži navíc.