Troilus a Kressida

JEDNÁNÍ 1.
Scéna 1.

Vystoupí Troilus a Pandarus.

Troilus:
Zavolej sluhu, ať mě odstrojí !
Proč mám jít bojovat za hradby Tróje,
když svádím těžší bitvu tady uvnitř ?
Ať si jdou bojovat ti, kteří vládnou
vlastnímu srdci. Troilus srdce ztratil.

Pandarus:
Kec, kecy ! Kdy už konečně přestanete žvanit ?

Troilus:
Řekové jsou silní, tak jsou smělí,
jak smělí jsou, tak zruční ve zbrani.
Mě ale porazí i ženský pláč,
jsem krotký jako spánek, hloupý hňup,
bázlivý jako panna o půlnoci
a nemotorný jako malý kluk.

Pandarus:
Já už vám svoje řek a víc do toho nos strkat
nebudu. Kdo se těší na koláček, musí si počkat,
než se namele.

Troilus:
A nečekal jsem ?

Pandarus:
Namlít nestačí. Je třeba počkat, než se to zadělá.

Troilus:
A nečekám snad ?

Pandarus:
Zaděláno máme, ale ještě to musí nakynout.

Troilus:
Pořád jen čekat a čekat.

Pandarus:
Však už to kyne, ale až to nakyne, musí se
to nejprv uhníst, uválet, pícku roztopit a šup !
Peče se to. Ale pozor, nejezte to moc horké,
nebo si popálíte pysk.

Troilus:
Snad ani sama božská trpělivost
se trýzně neleká míň nežli já.
Když ale u královské tabule
jen pomyslím na krásnou Kressidu -
Zas lžu ! Copak ji někdy pouštím z mysli ?

Pandarus:
Včera jí to tedy náramně slušelo. Byla ze všech
nejhezčí, to se musí nechat.

Troilus:
Něco ti povím. Vždycky když mé srdce
pod těžkým vzdechem divže nepukne,
aby si Hektor s otcem nevšimli,
pohřbím ten vzdech do vrásky úsměvu
jak slunce, které blýskne do bouřky.
Však smíchem maskovaná bolest drtí
jak radost, co se rozplynula v smrti.

Pandarus:
Nemít vlasy krapet tmavší než Helena - ale, proč ty
dvě vůbec srovnávat ? Jednou jsem její přízeň, a tak
se nehodí, abych je vytento - vychvaloval. Jenže kdyby
někdo slyšel, co já slyšel, když jsem ji včera slyšel.
Teda ne že bych se chtěl navážet do vaší sestry
Kassandry, co se jaksi její inteligence týče, ale -

Troilus:
Pandare, prosím tě, když říkám, že jsem
pohřbil své naděje, pak neptej se,
jak hluboko jsou pod zemí a kolik
stál pohřeb. Říkám ti, že šílím láskou
po Kressidě, ty na to: "Je moc pěkná."
Do otevřené rány mého srdce
mi sypeš její vlasy, oči, hlas
i její ručku, bílou tak, že bělost
veškerá vedle ní je černá tuš
píšící hanopis na sebe samu,
hebkou, že při srovnání chmýří škrábe
a sama jemnost dře jak mozoly.
Když na to, že mám rád, mi říkáš tohle,
což vše je pravda, místo abys hojil
rány, které mi láska zasadila,
ještě mi do nich vrážíš ostrou dýku.

Pandarus:
Neříkám nic než pravdu.

Troilus:
Neříkáš celou pravdu.

Pandarus:
Dobrá, už mlčím. Ať si je taková nebo maková,
mně je to jedno. Jestli je hezká, tím líp pro ni,
a jestli ne, ať dělá, co umí, já do toho nos strkat -

Troilus:
Pandare, co to povídáš ?

Pandarus:
Za dobrotu na žebrotu. Nohy si můžu uběhat,
ale vděku se nedočkám. Jen si to rozházím na obou
stranách, u vás i u ní.

Troilus:
Pandare, nezlob se. Zlobíš se ? Na mě ?

Pandarus:
Halt je to moje přízeň, takže kam se hrabe
na Helenu, že jo ? Mít lepší původ, byla by stejně
hezká v pátek, jako je Helena ve svátek. Ále co,
ať si je třeba ježibaba, mně je to jedno.

Troilus:
A říkám snad, že není krásná ?

Pandarus:
Vy si můžete říkat, co se vám uráčí. Holka pitomá,
proč radši neutekla s tátou ? U Řeků by jí bylo líp.
Však já jí to povím, až ji uvidím. A vůbec, já už
do toho nos a lautr nic strkat nebudu.

Troilus:
Pandare.

Pandarus:
Jak jsem řek.

Troilus:
Pandarečku.

Pandarus:
Už mi, prosím vás, nic neříkejte. Abych si tak ještě
pálil prsty. Jdu od toho a basta !

Odejde.

Za scénou vřava.

Troilus:
Dost už s tím rámusem ! Všichni jste blázni.
Helena musí být jak obrázek,
když za šminky má denně vaši krev.
Já nejsem lačný bít se nalačno
pro přežvýkané sousto. Bohové !
Proč trestáte mě tímhle Pandarem ?
Jen on mě může dovést ke Kressidě,
však stejně tvrdohlavě brání se
mi pomoct, jak ona mě vyslechnout.
Apollo, při své lásce k Dafné, pověz,
co my jsme zač: Kressida, Pandar, já ?
Na lůžku, Indii, je ona perla
a mezi mnou a ní je širé moře,
divoké, plné nástrah. Já jsem kupec
a Pandarus - můj průvodce, má bárka,
má vratká, vrtošivá naděje.

Vřava.
Vystoupí Aeneas.

Aeneas:
Vy, princi Troile ? Proč nejste v poli ?

Troilus:
Proč ? Pro slepičí kvoč. Válčíme pro slepici,
proto se hodí tahle odpověď.
Máš čerstvé zprávy z boje, Aenee ?

Aeneas:
Paris byl raněn a vrátil se domů.

Troilus:
A kdopak nám ho ranil ?

Aeneas:
Menelaus.

Troilus:
To zranění budí spíš smích, než pláč,
když Parida potrkal paroháč.

Vřava.
Aeneas:
Dneska se mají venku rádně k dílu.

Troilus:
Radši bych doma zkoušel svoji sílu.
Jen kdybych směl. Co ty ? Jdeš zřejmě taky ?
Aeneas:
Ovšem.

Troilus:
Tak pojďme hrát si na vojáky.

Odejdou.

Zpět na úvodní stránku
WebMaster