Nesu ti šperky, klenoty!
Svá ústa tiskni na má!
A zažeň vrásky na čele.
Co tady, baby, stojíte
jak nemohoucí ovce?
Přivítat máte vítěze,
ne domnělého vdovce!
Mou ženu chcete oplakat?
Vždyť dýchá, vždyť je živá!
Co se svící a modlidbou?
Ještě se nepohřbívá!
Kněžna se z toho vykřeše,
však není žádná třtina.
Já přece přišel na křtiny!
Tak ksakru, kde mám syna?
Jsem snad porodní bába?
v domu jen jeho dcera.
Říkala, že prý ranhojič
moc chvátal do kláštera.
Stráže! s tím lotrem na pranýř!
Tam prožij dlouhou krutou noc,
než dohraješ svou frašku!
Jděte mi všichni z očí!
Tebe, má lásko jediná,
na nejsvětějším loži,
v slzách teď prosí hrdina:
probuď se - promluv - ožij!
jsem tvá jediná,
s tou vírou se, lásko má,
tak krásně usíná...
zůstaň, dýchej dál,
šťastné ráno!
Kam tak chvátáš, Adriano?
Tam do věčných bran,
jsou už dokořán.
Dokonáno!